Popis trasy z 2017 (od stejného autora :-))
BRDSKÁ VUELTA 2017 – DEN 2 – CESTA ZPĚT
Ráno zjišťuji, že jsem během večera projedl většinu peněz a tak rozježdění před závodem probíhá na trase koupaliště - spořitelna na náměstí. Snídám s Rusákem a jeho teamovým kolegou. Párek, rohlíky, margarín, neboť ryzí máslo se začíná považovat za výstřelek pro horních deset tisíc, a čaj.
Startuje se v opačném pořadí, než ve kterém jsme dojeli předešlého dne. Cítím formu a těším se, jak poletím. Nemusím se na nikoho ohlížet a zároveň mi nikdo nebude tahat tempo. Vyjíždím tedy čtvrtý od konce. Přes autobusák a Starý Rožmitál, kolem dílny mladého nadějného řezbáře prezentujícího své výtvory až v Nepálu, přes lesík do Bukové a hloub do lesa kolem Jahodové Hory. Předjíždím a na prvním kontrolním bodě se fotím s Motůrkem a Jitkou. Odjíždím i jim a cestou na Padrtě se ohlížím, kde je Karel s Michalem. Podle mého odhadu už mě měli dávno předjet. Předrncám hráz Horního rybníka a jdu se ve větší skupině vyfotit na další kontrolní bod. Jsou tu snad všichni, co startovali přede mnou a za chvilku dojíždí i Valící se Motory, tedy Jitka s Motůrkem. Těm vděčím za to, že mohu s minimálním zdržením mazat dál. Jezdkyně z dalšího teamu sice hlásí defekt a že nemá ani pumpičku ani duši, ale opravuje Motůrek a dva opraváři na jednu duši je moc, uznejte.
Navíc Jitka taky říká ať jen jedu. A tak už za chvíli šlapu po kostkách na Roviny a začíná poprchávat. Těsně před kontrolním bodem ještě dostihnu Rusáka a jeho kolegu a poprchávání se mění v mrholení. To potom ve sjezdu ke Třem Trubkám v jemný, hustý déšť. Dojíždím ještě tříčlenný team a když se fotím u branky zámečku a navlékám větrovku, dochází mi, že teď jsem na trase ze všech nejdál. Pospíchám mokrem údolím a potom na kopec. Asi po půl kilometru mám po prvenství, dojíždí mě Michal s Karlem. Gentlemansky na startu čekali až jejich největší rivalové, Fabiánovi Koně opraví píchlé kolo, proto mě dohnali až teď. Stoupám za nimi dlouhou nakloněnou rovinou ke kontrolnímu bodu u seníku. Tam dojídám műsli z bidonu a po fotu spěchám dál. Už jen chvíli, jelikož na náhorní plošině to sykne a já měním v mechu zadní duši. Kolem projíždí jeden team za druhým. Po zdárné výměně mě trochu překvapuje, že z pod patky a děr v mokrém plášti dál vystupují bubliny. To se asi vytlačuje vzduch, který zbyl v mezeře mezi duší a pláštěm, vysvětluji si ten jev. Vší silou foukám na 40 psi a jedu dál. Na Pramenskou cestu a pod Jordán. Tam vidím, že opět jedu po poloprázdném kole. Chci to dotáhnout aspoň na další kontrolní bod u bunkru, ale nakonec končím na odbočce z asfaltu na vrchol Houpáku. Zalepuji proraženou duši vyjmutou z kola při minulém defektu a chvilku hledám díru v té píchlé, zřejmě špatně zkontrolované po opravě, nedá se nalézt. Přijíždí Jitka s Motůrkem a tak je odesílám nahoru na vrchol a ne po asfaltu dolů k bunkru, jak by se bývalo líbilo Motůrkovi. V definici kontrolního bodu je rozpor. Píše se: foto u bunkru z filmu Obecná Škola, ale myslí se foto z vrcholu, kvůli nejkrásnějšímu výhledu v Brdech, teď ovšem zastřenému dekou deště, nízkých mraků a mrtvolných miazmat z močálů a rašelinišť. Na druhé Jitčino důrazné zavolání se motor teamu a duše brdské cyklistiky smiřuje se stoupáním v šutrech místo klesání po zvětralém asfaltu a dokonce prohodí, že jinak by se tam vlastně nepodíval. Dokončuji opravu a konečně mohu jet dál. Nahoře dostihuji, dnes už podruhé Rusáka a v trailu bunkr-bunkr málem vystupuji z kola do sutě, tak dychtivě se ke kontrolnímu bodu řítím. Přichází úsek trasy kudy jsem ještě nikdy nejel. Není to nic extra. Široké a celkem rovné, ale rozbahněné cesty. Na navigaci vyhlížím příští kontrolní bod tak netrpělivě, že se následně musím fotit dvakrát, jelikož příliš oddálená mapa v navigaci neprozradila, že kolem křižovatky nad Valdekem je víc strážních budek, než ta jedna správná. Pospíchám do kopce a myslím na to, že teď stíhám Motůrka a Jitku. Opouštím Střední Brdy a ve sjezdu do Jinců se obrňuji před stoupáním do sedla mezi Plešivcem a Pískem. Hospoda nebude, vzhůru na kontrolní bod. Dojím si tam druhou půlku gelu, co jsem načal u strážní budky. Za chvíli jsem na Hřebeni, fotím se jak je předepsáno u značky zákazu vjezdu na rozcestí Na Klínku a sundávám větrovku. Domů už to mám kousek, ale chytit slinu v táhlém stoupání pod Písek se moc nedaří. S loveckou vášní sleduji mokré stopy plášťů na osychajícím asfaltu. Nakonec přijde dolík a po něm panely. Jsem tam, kde jsem poznal Brdy prvně, pokud tedy nepočítám školky v přírodě v Mrtníku - tam jsem ještě nevěděl, že to Brdy jsou, myslel jsem, že je to prostě standardní les - křížím silničku z Hostomic do Bukové pod Provazcem. Čeká mě Kuchyňka. Někdy ji musím zkusit přejet s Jindrou ve vlečňáku. Teď mám co dělat i sám se sebou. Dojíždím 3 závodníky přede mnou a slézám, jelikož mě volné kameny nějak nechtějí pustit dál. Nahoře nasedám a po chvíli drncání po samotné páteři Brd jsem gentlemansky puštěn dopředu. Jedu se vyfotit na vrchol a rychle se pouštím do sjezdu do sedla na druhou stranu. Kupodivu slepencová suť je tu suchá a skoro neklouže. Minu památník čtyřmezí s unikátním vchodem a východem pro ježky a vyhlížím studánku pod Studeným Vrchem, abych se napil. Propásnu ji a tak pokračuji plynule dál pod Hradec a sjezdem po bystřině z cementového mléka pod Jelení Palouky. Další kontrolní bod. U branky hájenky nečekám na psa i když v seznamu kontrolních bodů stojí, že ten je zásadní. Po těch letech už trochu znám humor ředitele závodu. Pro srandu neváhá jmenovat se stejně, jako já a trasuje tak, aby mě neopustil humor ani když prší, takže vidíte, veselá kopa od kosti. Nad Jeleními Palouky trasa vede po vrstevnici v severním úbočí Hřebenů. Neuvěřitelně jezdivá cesta. V celku jsem ji ještě nikdy neprojel. Malý kousek znám z Trans Brdů a něco málo dalšího z běhání a rychlých vyjížděk na hodinu za barák, ale takovou pecku jsem nečekal. Připadalo mi, že nebýt někde ke konci pod Stožcem kontrolní bod, dosáhl bych rychlosti světla. A to vám tam často připadá, že jedete mírně do kopce. Po křížení s asfaltkou trasa přejíždí též na asfalt, mírně stoupá a do toho něžně mží. Občas objedu skupinku trempů a v mapě hledám, jak daleko je ještě k Dernerovům. Trochu mě překvapuje, že asfaltka ústí pod notoricky nepříjemným stoupákem v rokli kudy protéká Vrahův potok, ale Motůrek si odsud do cíle přivezl fotku vzácného mloka skvrnitého, takže všechno zlé je pro něco dobré. K Dernerovům se navíc musí přes hřeben, což je další pár desítek metrů do výšky navíc. Nahoře nejprve zmatkuji a otáčím se zpátky k základně, ale nakonec jedu správně bahýnkem na rozcestí Na Soudném, prostě jako vždycky. I pánovi v turistickém oděvu, který se ptá, jestli jde tudy správně na Kytín, potvrzuji, že ano, tady do kopce je to správně. Minu další z aut houbařů líných na krok a stoupání se pomalu pokládá. Brzo budu na jedné ze svých standardních tras do práce. Už se to fakt krátí, tahle legrace brzy skončí a to je škoda. A taky jsem dosud nedohnal a nepředehnal Jitku s Motůrkem, jak jsem chtěl. U Dernerů nestojí ani jedno kolo. Fotím se u slunečníku s názvem slavného podniku a deštěm upaluji dál. Kolem maratónského nápisu ASFALT MÍSTO MECHU k Červenému Kříži a kolem Skalky za Mníšeckou silnici a přes Šraňk a Pláštík do Černolic. Na návsi je poslední kontrolní bod.
Úkolem závodníka je zachytit zde u rybníčku koupajícího se cyklistu. Kolo mám vykoupaný jsem v dešti i v potu, od obojího stejný díl, takže pohoda. Mohu se směle řítit dolů do Všenor a po cyklostezce dál na rachotivý most v Mokropsech. Za mostem nahoru a nepolevit. Jitka s Motůrkem stále v dohledu nejsou. Museli jet jak čerti, pacholci. Dojíždím do hospody Pod Lípou, kde sice Jitka a Motůrek také nejsou - za jejich marné pronásledování může to, že jsem je minul, když se stavovali v hospodě v Jincích - ale jinak je tu spousta závodníků, jelikož ti, které nebavil déšť, přijeli z Kařezu vlakem. Z těch, co dojeli na kole jsem tu čtvrtý, je ovšem před penalizacemi. Ta moje je z důvodu příliš častých obměn teamu a nedodržení původně nahlášeného složení s vlečňákem a Jindrou v něm, značná. 500 hodin. Pořád lepší, než ta pro ty, kdo jeli z Kařezu vlakem, ti dostali rovnou tisícovku, chudáci. Po pečlivém zvážení všech pro a proti jsem dospěl k rozhodnutí, že bude-li ještě příležitost a já budu požádán o sestavení nějakého teamu, že se vám na to vyseru. Nejsem dobrý manažer a tak nejsem s to zajistit stabilní složení. Ale Brdskou Vueltu pojedu třeba sám a za jeden den, když nebude čas. S vlečňákem bych to také rád dokázal, ale asi bude lepší vyčkat až Jindra pobere nějaký ten rozum, cit pro estetiku lesa a bude šlapat sám, aby se na té krásné, dlouhé štrece mezi Cukrákem a Třemšínem neotravoval.
